Vlastně nejde o nic jiného než o rozškatulkování diagnóz pacientů a jejich léčby podle stupně závažnosti do „šuplíků“, za které budou nemocnice dostávat zaplaceno stejně. Protože platí, že podobné věci by měly léčit podobným způsobem a tedy se srovnatelnými náklady. Poprvé se začalo o systému plateb za „diagnózu“ v Česku mluvit před čtvrt stoletím. To ovšem ještě na uzavřených zdravotnických fórech. Až tři roky poté se na veřejnosti objevil tento nový termín. Cílem reformy financování nemocnic bylo skoncovat s plýtváním při platbách za péči, protože nemocnice se rychle naučily využívat tehdejšího systému plateb za „výkony“. To znamená za to, co skutečně pacientovi v rámci léčby provedly. Vedlo to k tomu, že prudce rostl počet laboratorních, rentgenových a dalších pro nemocnici jednoduchých, ale pro pacienta v řadě případů zbytečných vyšetření. Po pětadvaceti letech řečí, zkoušek, zvažování, zda nekoupit zahraniční model a neupravit jej Česku na míru, systém finišuje a testuje se. Co nového přinese?

Psal se říjen 1996 a v dnes již neexistujícím deníku se objevila vůbec první zmínka o novém systému plateb nemocnicím. Místo plateb za vykázané výkony by nemocnice dostávaly zaplaceno za „diagnózu“. Přesněji řečeno za „škatulku“, která by vznikla na základě shody na seznamu chorob, jenž už tehdy jako pilot vypracovala VZP za spolupráce odborných lékařských společností. Pojišťovny by pak platily za souhrn výkonů k dané diagnóze, ohodnocený pevnou částkou, což by vedlo ekonomiku nemocnic k vnitřním úsporám. Je totiž logické, že podobné diagnózy se obvykle léčí podobně a tím pádem s podobnými náklady.

Jak se totiž již tehdy ukázalo, systém výkonových plateb, tedy platit za vše, co nemocnice skutečně pacientovi udělaly, jenž byl zaveden prakticky ze dne na den v roce 1993, byl cestou do pekel. Generoval zbytečná vyšetření, na rentgen se o víkendech převáželi pacienti z Léčeben dlouhodobě nemocných a zbytečně se tak zatěžovali a jak vzpomínají lékaři, často i předčasně umírali, jen aby nemocnice vykázala co nejvíce výkonů a dostala víc zaplaceno. Odhaduje se, že jen v segmentu laboratorních vyšetření se tehdy udělala až třetina zbytečných a opakovaných vyšetření. Za ta přístrojová jsou přitom náklady ještě o řád vyšší a tam si na kvalifikované odhady nikdo ani netroufal.

„Předpokládá se, že DRG systém se do nemocnic zavede od 1. ledna 1998,“ řekl tehdejší ředitel olomoucké Fakultní nemocnice Václav Rýznar. To byl velký optimismus. Nebyl zaveden ani tehdy, ani o deset let později. Je třeba si uvědomit, že šlo sice „jen“ o testování jednotlivých „škatulek“, ale jejich dopad na rozpočty vybraných nemocnic, v rámci pilotních projektů, byly významné. Takže přes vlivné politiky dosazené šéfy nemocnic prakticky nemožné. Panující chaos v určitou dobu vyhovoval všem.

V době vlády exministra zdravotnictví Tomáše Julínka se však již vážně začal zvažovat nákup již existujícího a funkčního německého modelu, který by se pouze upravil na české podmínky. Mimochodem i Němci jej vyvíjeli a upravovali dvacet let. Ani k tomu však prakticky těsně před nákupem kvůli výměně vlád nedošlo.

Doufání v systémového Boha, který zruší chaos ve financích

Oficiálně tak byl celý projekt výroby českého DRG systému zahájen 1. ledna 2015 a to již příhodně s názvem DRG Restart Česko, přesněji CZ-DRG Restart, po tolika pokusech jej uvést v život. Projekt dostal na starost Ústav zdravotnických informací a statistiky a řada politiků do něj vkládala naděje, že pomůže napravit čím dál větší chaos panující v úhradách nemocnicím.

„Na to bych potřeboval další vysokou školu, abych tomu úplně porozuměl. Koeficienty, které pokaždé ministerstvo s pojišťovnami vymyslí a jimiž se přepočítává, kolik peněz jednotlivé nemocnice za péči dostanou, jsou natolik nesmyslné, že ani za pomoci počítačů a zkušeností dlouho nevíme, za kolik vlastně odvádíme péči a co dostaneme zaplaceno,“ posteskl si už v roce 2014 Petr Hrabák z Odboru zdravotního účtování a statistiky Fakultní nemocnice Plzeň. Ten jako jediný ve zdejší nemocnici dokázal úhrady spočítat, aby je špitál zbytečně nepřekračoval a nedostával sankce.

Takže se nemocnice už pomalu začínaly těšit na to, až začne platit věta z oficiálního dokumentu Ministerstva zdravotnictví: „V roce 2016 budou data sbírána, v následujícím zpracována a v roce 2018 by mělo CZ-DRG vstoupit do ostrého provozu,“ uvedl vedoucí projektu Pavel Vepřek, jinak též bývalý šéf největší nemocnice v zemi v Motole. A každý doufal, že se stane zázrak a DRG vyřeší financování nemocnic a to tak, že spravedlivě a ne dle toho, co si kdo kdysi vyloboval za základní sazbu (koeficient), podle něhož se pak úhrady zjednodušeně řečeno přepočítávaly. Ani k tomu ovšem tehdy nedošlo.

Nyní dobíháme do cílové rovinky

Nicméně někdy touto dobou v roce 2015 se do projektu zapojil Ladislav Dušek, tehdy ještě vedoucí Institutu biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity v Brně a převzal jeho vedení. Nyní je to podle svých slov velmi zaneprázdněný muž, dal však nedávno obsáhlý rozhovor Zdravotnickému deníku. A z něj vyplývá, že celá třetina dat z DRG Restart prochází jeho rukama a v podstatě vidí každý z jeho současných devíti set výstupů.

„Když jsme začínali v roce 2015, slýchal jsem věty, z nichž vyplývalo, že DRG je mesiáš, který přistane doprostřed Karláku a jedním výbuchem budou mít všichni víc peněz. Chodily za mnou různé skupiny a každá říkala: Dušku, to je tak dobře, že děláš to DRG, ale hlavně to udělej, protože my máme strašně málo peněz. Myslíte, že přišel někdo a říkal: Ty Dušku, to je tak dobře, že děláš do DRG. A víš, my jsme přeplacení. My bychom chtěli těch peněz méně…“ svěřil se před měsícem a půl v rozhovoru pro Zdravotnický deník.

Jenže ono to tak skutečně není. DRG systém je pouze logická matematika, která umí „sgrupovat“ to, co je si podobné. Třeba operace žlučníku, ať ji lékař udělá kdekoliv – ve velké Fakultní nemocnici, nebo v té nejmenší okresní, stojí na nákladech a na péči o pacienta zhruba stále stejně. A o to v celém systému jde – rozklíčovat kolik a za co v nemocnicích reálně platíme z veřejných peněz.

Minus sto milionů pro výjimečné

Potíž je, že nemocnice, které se primárně nezabývají běžným portfoliem nemocí, se moc nemají s čím a jak porovnávat, jelikož se věnují pouze specifickým typům léčby. A u nich to podle všeho zatím vypadá, že nasazení DRG systému by jim přineslo až minus sto milionů korun na příjmech, jak se svěřili pod podmínkou anonymity.

Jde třeba o Ústav hematologie a krevní transfuze, Masarykův onkologický ústav v Brně, IKEM v Praze, Ústav pro matku a dítě v Praze – Podolí a podobné další. A zdá se, že to je realita, protože testování, kdy nemocnice vykazují dvojím způsobem – postaru, a podle nového modelu DRG Restart, už totiž v ostrém provozu běží. Příští rok se bude vyhodnocovat a pak se podle něj mají nastavit platby. Ministr zdravotnictví sice uklidňuje vášně, že tak horké to nebude, čemuž se dá i věřit, vzhledem ke zdlouhavosti vývoje.

Ladislav Dušek však opakuje, že jde o nástroj, který nic neurčí. Pouze o věc, která je k diskusi a k nastavení mezi plátcem péče, tedy pojišťovnami a tím, pod koho nemocnice spadají. V každém případě – v příštím roce už bude o hodně víc jasno.

Lenka Petrášová

Dvacet let se coby novinářka snažila přijít na to, jak funguje české zdravotnictví a proč je v něm tolik nelogických zákrut. Díky tomu otevírala v MF DNES témata, která široce rezonovala napříč společností. Získala za ně také tři prestižní novinářská ocenění. Dnes pracuje ve vydavatelství Economia. Vzhledem k tomu, že svět zdravotnictví považuje za důležitý a domnívá se, že relevantní informace o něm v Česku stále chybí, rozhodla se podílet se na tom, aby se to změnilo.
lenka.petrasova@seznam.cz