Estonská léková agentura na jaře zveřejnila informace pro lékárníky týkající se hlavní změny, a to reformy ve vlastnictví lékáren. Do pěti let budou zdejší lékárny patřit jen lékárníkům, nikoliv nefarmaceutům, jako je tomu například nyní v Česku či na Slovensku. Maďarsko zase omezilo vliv velkých řetězců a další státy se snaží o vládní a finanční podporu lékáren v odlehlých oblastech nebo obcích s menším počtem obyvatel. Zmapovali jsme, jaká je situace v Česku i ve světě.

Velký ohlas mezi lékárníky letos vzbudily zprávy z Estonska a z Polska o tom, jak funguje tamní regulace sítě lékáren. Tyto země totiž přistoupily k tomu, že v případě vydání licence k provozu musí mít lékárnu v rukou pouze lékárník. A nikoliv třeba vystudovaný právník, jako je tomu v Česku nebo na Slovensku. Samotnou lékárnu samozřejmě musí vést vždy farmaceut, aby ji mohl kvalifikovaně řídit, ale vlastnit ji nebo celou síť smí klidně kadeřnice nebo majitel supermarketu.

Obavy, které k tomu státy - potažmo jejich lékárnické komory – vedly, panovaly především z toho, že pro nelékárníky je někdy vlastnictví lékáren jen zdrojem zisku a pak nutí své zaměstnance „být ziskoví“ na úkor povolání samotného.

Takže v Estonsku přistoupili k tomu, že pro osoby samostatně výdělečně činné žádající licenci na lékárnu, musí tato osoba být vždy lékárníkem a fyzicky vést alespoň jednu veřejnou lékárnu. V případě vydání licence pro právnickou osobu, musí v této oblasti firma vlastnit více než padesátiprocentní podíl a dominantní vliv musí mít lékárník, který pracuje jako vedoucí alespoň v jedné veřejné lékárně.

V Polsku tento krok učinili již loni, a platí tu prakticky totéž: povolení k provozování lékárny získají výhradně lékárníci. Buď jako samostatný podnikatel (OSVČ) nebo ve společnosti, jejímž jediným oborem podnikání je provoz lékárny a řídí je pouze lékárníci. „Tímto ustanovením se má docílit eliminace komerčního a neetického jednání některých subjektů, které lékárny pouze vlastní z obchodních účelů bez patřičného zdravotnického účelu poskytování lékárenské péče,“ konstatoval profesní web lékárníků Apatykář.

Lékárny v Česku v číslech

• u nás existuje necelých 2500 a několik stovek výdejen léků
• více než pětina z nich je ve vlastnictví lékárenských řetězců
• členů ČLnK je zhruba 8800, přičemž členství v profesní komoře je pro lékárníky podobně jako u lékařů a stomatologů povinné
• tržby lékáren dělají ročně něco okolo 74 miliard korun, z toho polovinu tvoří platby od zdravotních pojišťoven – přibližně 36 miliard korun

Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky, Český statistický úřad

Čeští lékárníci požadují v zásadě totéž, plus zavedení dalších pravidel, která již jinde platí: tedy zavést demografická a geografická pravidla pro vznik nových lékáren. K nim patří fakt, že vzdálenost mezi dvěma lékárnami vzdušnou čarou by měla být minimálně 500 metrů, a na každých minimálně tři tisíce obyvatel by měla existovat jedna lékárna. Cílem je zde bránit tomu, aby kvůli vlivu řetězců končily nerentabilní menší lékárny v obcích, což se i v Česku pomalu reálně děje. Ostatně i samotné velké řetězce zavírají své nerentabilní provozovny, což rozhodně nejsou ty ve velkých městech a velkých obchodních centrech.

Jsou státy, které finančně podporují malé lékárny

„Dále požadujeme vytvořit program ministerstva zdravotnictví a zajistit podporu zdravotních pojišťoven pro zachování místně jedinečných lékáren (lékáren, které jsou jediné v dané obci) pro pacienty v dané spádové oblasti,“ píše se kromě toho v materiálu České lékárnické komory (viz https://www.lekarnici.cz/getattachment/2adb7d85-d82d-4c5b-902f-6e461da09e8f/CLnK-Pravidla-pro-sit-lekaren.pdf.aspx). Což souvisí právě s omezením vlivu řetězců, protože tam, kde byli benevolentní k jejich rozmachu, došlo k tomu, že malé venkovské lékárny začaly zavírat.

Na počátku byl přitom u nás zákon číslo 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Ten dovolil provozovat lékárny komukoli bez ohledu na profesi a střet zájmů. Což byl jen krok od založení prvních řetězců.

Někde na to šly státy poměrně tvrdě. Maďarské vládě se znelíbilo, že zde lékárny paří především řetězcům, proto tu vznikl zákon, který nařizuje, že lékárnu musí alespoň z 51 procent vlastnit lékárník, který v ní pracuje. A pokud ji nebudou chtít nebo moci od řetězce koupit, bude mít na onu nadpoloviční podíl předkupní právo stát. Ve Švédsku zase stát finančně podporuje lékárny v odlehlých oblastech, aby se jim provoz a služba lidem rentovala.

Otázkou je, do jaké míry a jak dlouho si to nechají velké řetězce líbit. Například dr. Max, což je síť, již vlastní finanční skupina Penta, patří mezi největší evropskou lékárenskou trojku. Jen v Česku má přes čtyři stovky lékáren, ale loni například zcela ovládl Rumunsko, kde koupil největší tamní síť šesti set lékáren. Čímž se s těmi stávajícími, které tam již vlastnil, stal absolutní jedničkou trhu. V Polsku řetězci patří přes 400 lékáren podobně jako v Česku, na Slovensku je to zhruba polovina. Jen v Česku Penta prodá léky a další zboží za více než miliardu korun ročně. A to je síla, s níž je nutno počítat.

Po dr. Maxovi je dalším velkým hráčem síť Benu, spadající pod německou skupinu Phoenix, jíž patří jen o polovinu méně lékáren než Dr. Maxovi. Navíc jde o franšízy - lékárny přímo nevlastní, ale soukromníci fungují pod jejich značkou. Pak patří mezi větší hráče ještě pár desítek lékáren Agel, což je ale dohromady polovina celého trhu.

Co z toho má pacient?

Velké řetězce lékáren nejsou apriori špatně. Naučily se dobrému marketingu, takže mohou nabízet nejrůznější slevové akce, karty výhod, poradny, kosmetické dny, ale také rychlý a široký výběr léků, protože mají výhodu větších prostor oproti menším skladovacím možnostem malých lékáren. Také sem s nimi přišla delší otevírací doba a širší dostupnost lékáren. Ony své pobočky zkrátka uměly rychle a chytře přesunout tam, kam lidé reálně nejvíc chodí, a ne tam, kde má zrovna soukromý pan farmaceut dům a v přízemí si proto otevřel lékárnu.  

Negativním jevem je ovšem fakt, že velké řetězce umí přesvědčit pacienty o výměně i receptových léků za levnější a ne vždy lepší. A také přináší tam kam přijdou ubývání lékáren z menších měst a obcí, protože ty nerentabilní prostě zavřou. Jenže už kvůli horší dopravní dostupnosti se to celé spojené se špatnou zdravotní dostupností léků s dopravou nesčítá, ale rovnou násobí. Není divu, že se státy začaly bránit a snaží se mít síť lékáren pod regulovanou kontrolou. Jak?  

Lékárny v zahraničí a jejich pravidla

Geografická pravidla má zavedena Rakousko, Chorvatsko, Francie, Makedonie, Maďarsko, Itálie, Polsko, Portugalsko, Slovinsko

Demografická pravidla má Belgie, Rakousko, Chorvatsko, Francie, Makedonie, Řecko, Maďarsko, Itálie, Lucembursko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Španělsko, Turecko, Slovinsko

Jiná pravidla, například určovaná státní institucí, má Dánsko, Finsko, Velká Británie

Kde řeší pravidla pro vlastnictví lékáren: Estonsko, Německo, Maďarsko, Polsko Pravidla se připravují Srbsko

Zcela bez pravidel je Bulharsko, ČR, Irsko, Nizozemí, Norsko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko

Zdroj: Česká lékárnická komora  

Lékárny ve světě

Polsko

Prezidentka polské lékárnické komory přesvědčila tamní vládu, aby loni schválila novelu zákona ve smyslu regulace vzniku lékáren na základě demografických kritérií (smějí být jen pouze 500 metrů od sebe) a jedna lékárna má fungovat pro spádovost obce se třemi tisíci obyvateli. Stejně tak zde platí omezení vícenásobného vlastnictví lékáren. To znamená, že povolení k provozování lékárny získají výhradně lékárníci.

Česko

Požaduje zavést podobná pravidla jako Polsko: jak demografická, tak geografická - vzdálenost mezi dvěma lékárnami vzdušnou čarou minimálně 500 metrů a jedna lékárna na tři tisíce obyvatel. Také – po vzoru Švédska, vytvořit program ministerstva zdravotnictví a zajistit podporu zdravotních pojišťoven pro zachování místně jedinečných lékáren, tedy těch, které jsou jediné v dané obci pro pacienty v dané spádové oblasti.

Slovensko

V současné době na Slovensku může lékárnu vlastnit kdokoli, stejně jako v ČR, ale i zdejší lékárníci se snaží o zavedení obdobných pravidel, jako již platí v Polsku či Estonsku.

Maďarsko

Pro vznik lékáren byla zavedena geografická a demografická pravidla, byť to již dříve Evropský soudní dvůr zamítl. Již dříve tu musel lékárník vlastnit pětadvacetiprocentní podíl (od roku 2014) a pak většinový podíl ve společnosti provozující lékárnu (roku 2017). Tuto podmínku splnily postupně všechny lékárny v Maďarsku.

Nový Zéland

Lékárny jsou zde převážně v soukromém vlastnictví, řetězcové zde mají oproti ostatním zemím menšinu: asi 35 procent z celkového počtu. Z původních sedmi velkých řetězců již fungují pouze dva.

Norsko

Jinou cestou se vydalo Norsko, kde se dostupnost lékárenské péče téměř zdvojnásobila po rozhodnutí vlády, která v březnu roku 2001 dovolila změnu statutu vlastníka lékárny. Tím směl být do té doby jen lékárník. Poté ovšem počet lékáren vzrostl z původních čtyř set na 850 během krátké doby. Řetězce vlastní asi 85 procent z celkového počtu lékáren.

Ukrajina

Počet lékáren je zde asi 20 tisíc, přičemž okolo 30 % lékáren se nachází v rukou jednotlivců.

Švédsko

Obdobnou cestou jako Norsko šlo i Švédsko: prodal stát před několika lety některé lékárny řetězcům, ve městech tak sice vznikly nové lékárny s delší pracovní dobou, ovšem objevil se úbytek lékáren na odlehlých místech státu, takže stát nyní nabízí dotace pro zachování venkovských lékáren.

Rumunsko

Jedničkou je zde lékárenský řetězec známý i z Česka - dr. Max, podmínky se tu zatím pro řetězce a pro vlastnictví nijak nemění.

Portugalsko

Minimální vzdálenost mezi lékárnami je 350 metrů, od nemocnice pak 100 metrů. Lékárny mohou volně vznikat v oblastech s více než dvěma tisíci metrů od nejbližší lékárny. Jedna lékárna má připadat na každých 3 500 obyvatel.

Rakousko

Minimální vzdálenost mezi lékárnami je 500 metrů. A platí pravidlo jedné lékárny na 5 500 obyvatel.