Na zdravotní péči by se měla vztahovat záruka, jako na jiné služby

Před třinácti lety Daniel Vavřina vymyslel, jak pomocí cílených otázek pro pacienty začít mapovat kvalitu péče v nemocnicích. Ne, nejsou to „tvrdá fakta“, podle nichž by se mohly nemocnice porovnávat. Jsou to pocity a dojmy pacientů a zaměstnanců nemocnic. Nicméně při šíři zpovídaných lidí výsledky za ta léta leccos naznačují a mohou být pro pacienty jakýmsi vodítkem, jakou nemocnici si pro plánovaný zákrok vybrat, když skutečné měření kvality péče u nás stále neexistuje. Data vycházejí každoročně a vycházejí z odpovědí několika desítek tisíc pacientů. A jelikož pohled zvenku je obvykle jiný než těch, kteří žijí a pracují uvnitř systému, tak se dotazníku účastní i lékaři a sestry z nemocnic. Letos jich bylo přes šest tisíc a hospitalizovaných pacientů téměř sedmdesát tisíc. Daniel Vavřina přiznává, že po těch letech došlo k velkému průlomu v komunikaci zdravotníků s pacientem, ale přichází i s jinou revoluční myšlenkou: podle něj by se měla na zdravotní péči vztahovat stejná reklamační záruka, jako na jiné služby.

Jak Vás to vůbec napadlo, že začnete dělat průzkum žebříčku nemocnic - Nejlepší nemocnice v Česku? 

Bylo to v době, kdy má žena rodila naši první dceru. A přišlo mi, že v nemocnici byly různé přístupy různých lidí. Třeba jedna sestra s lékařem se chovala přívětivě, ale když se vystřídaly směny, tak se člověk nestačil divit, že tam už najednou žádná empatie nebyla. Člověk se nad tím pozastaví, zamyslí a pak mu dojde, že ty věci jsou placené z našich daní. Čili když přijde pacient do zdravotnického zařízení, tak by to chování mělo odpovídat chování k platícímu zákazníkovi. A tehdy jsem to bohužel na vlastní oči neviděl pozitivně, bylo to spíš jen půl na půl. 

Je vidět nějaký posun za ta léta? 

Ano, řekl bych, že za těch třináct let proběhla velká revoluce. Lékaři a sestry začali mnohem víc komunikovat s pacienty. Usmívají se, už se umí představit, vysvětlí, co přesně léčba obnáší a co pacienta čeká a víc také dbají na soukromí pacientů. Takže v tomto ohledu určitě vidím velký posun. V českém zdravotnictví je ale celá řada dalších potíží, které zatím nikdo neřeší. 

Jaké?

Je jedna jediná a úplně základní věc, která funguje v tržním prostředí: když člověk za něco zaplatí, tak si to zároveň může taky zkontrolovat. Nikdo nepřevezme byt od řemeslníků a nezaplatí jim, dokud si neprověří, zda je odvedená práce v pořádku. Líbilo by se mi, kdyby existovala něco jako reklamační doba nebo záruční doba po odvedeném zákroku nebo léčbě pacienta. Podobně jako třeba u aut. U nás je povinnost nemocnice postarat se a vybavit pacienta léky po propuštění jen na tři dny, ale v mnohých státech je to třicet dnů. A cokoliv se po tu dobu pacientovi v souvislosti se zákrokem nebo léčbou stane, musí nemocnice řešit a napravit na vlastní náklady. Jsem pro zavedení podobné garance. Což je srozumitelné pro každého. Nevím, jak moc to bude na naše podmínky revoluční, ale kdyby se začalo tímto banálním bodem, tak by se změny ve zdravotnictví začaly dít rychleji.  

A jak by to konkrétně fungovalo? 

Musely by nad tím bdít i zdravotní pojišťovny, pacient má vždy méně informací a nemůže si prověřit, zda lékaři postupovali správně, když se mu objeví nějaké komplikace. Takže podle mne je třeba zaprvé nastartovat jasné „guide lines“ pro všechny typy léčby, tedy pravidla, jak se má správně postupovat při kterém zákroku, a pak je na prověření zdravotní pojišťovnou, zda se jelo podle nejlepšího možného postupu. 

Řekla bych, že to je revoluční myšlenka. A nevím, zda by pojišťovny měly kapacity na takové kontroly, protože třeba překlady pacientů po operaci jsou v řadě případů nutné a oprávněné… 

Mně tu v kvalitě péče spíš chybí jednoduchý selský rozum. Nedávno jsem četl v Hospodářských novinách, jak Baťa, když procházel závodem, tak koukal na boty zaměstnanců, a na to, jak moc se ošlapaly. Aby viděl, jak kvalitní zboží vyrábí, protože bez kontroly kvality nelze nic dělat. V zahraničí nemocnice, když odoperuje pacienta, tak za něj těch třicet dní ručí. Proto také, než pacienty propustí, tak se lékaři velmi pečlivě ptají: „Víte, jaké léky máte brát? Kdy přijít na kontrolu? Máte kde bydlet? Má se o vás kdo postarat? Je vám jasný postup ošetřování ran a domácí režim? Kdo je váš ošetřující lékař, abychom se s ním mohli spojit?“ A pokud pacienta nemá kdo ošetřovat, rovnou se spojují v místě bydliště se sociálními zařízeními, ošetřovatelkami a sami mu zajistí potřebnou péči. Myslím, že je dobré dotahovat věci do konce. 

Jsou ještě nějaké další kroky, které by napomohly kvalitě v českém zdravotnictví? 

Určitě. Začít sdílet informace, a nejen v rámci zdravotnictví, tak i o všem, čím se pacient léčí, jaké léky si kupuje v lékárně… Zkrátka bez kvalitního eHealth se kvalita péče neposune.    

Je podle vás nějaký zdravotní systém, kde by bylo dobré se inspirovat? 

Nekoukal bych ani moc daleko, máme blízko k Německu či Rakousku, ale inspirovat se můžeme i v Americe, kde je sice tvrdý marketing ve zdravotnictví, ale řadu jejich věcí bychom mohli určitě převzít. 

Váš výzkum probíhá na poměrně širokém vzorku, přesto jsou to jen dotazníky a hodnocení pacientů, jejich dojmy, stejně jako subjektivní hodnocení zdravotníků. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nyní říká, že chce, aby se do dvou let měřila kvalita péče v Česku i na podkladě tvrdých dat. Souhlasíte? 

Určitě. Je to podle mne nutnost, pokud pojišťovny platí z veřejných peněz zdravotní péči, aby věděly, za co přesně a za jak kvalitní práci platí. A měly šanci ji nezaplatit, pokud nebude kvalitní. 

Lenka Petrášová

Dvacet let se coby novinářka snažila přijít na to, jak funguje české zdravotnictví a proč je v něm tolik nelogických zákrut. Díky tomu otevírala v MF DNES témata, která široce rezonovala napříč společností. Získala za ně také tři prestižní novinářská ocenění. Dnes pracuje ve vydavatelství Economia. Vzhledem k tomu, že svět zdravotnictví považuje za důležitý a domnívá se, že relevantní informace o něm v Česku stále chybí, rozhodla se podílet se na tom, aby se to změnilo.
lenka.petrasova@seznam.cz