Ministerstvo slibuje pacientům zveřejňování informací o kvalitě zdravotní péče, zatím ale nejsou žádná data oficiálně dostupná. Není ani jasné, zda existuje shoda na metodice. Kdy se tedy jako plátci a klienti českého zdravotního systému dočkáme objektivních údajů o tom, jak která pracoviště skutečně léči?

Jak rozlišit kvalitu péče

Stupeň 1:

Velký objem/zkušenosti

Pracoviště s větším počtem pacientů nebo provedených výkonů bude mít (pravděpodobně) větší zkušenosti a znalosti problematiky (s diagnostikou a léčbou).

Stupeň 2:

Procedurální aneb dodržuji standardní doporučené postupy

Společně s pokrokem v medicíně se mění také doporučené postupy a nároky na jednotlivá pracoviště. Pokud je schopno zdravotnické pracoviště dodržovat tato doporučení, měla by také léčit kvalitněji.

Stupeň 3:

Klinické indikátory kvality

Skutečné výsledky zdravotní péče, jako například počet úspěšně vyléčených případů, úmrtnost na operační komplikace, výskyt nosokomiálních infekcí nebo kvalita života pacientů.

Česká vláda ústy ministra zdravotnictví se v Programovém prohlášení zavázala k vytvoření systému kontroly kvality zdravotní péče, který by měl být dostupný pojištěncům a pacientů, aby se podle něj mohli začít v systému orientovat a vybírat si poskytovatele, lékaře či nemocnici. V programovém prohlášení z června 2018 je napsáno: „Představíme systém kontroly kvality péče založený na parametrech srovnatelnosti poskytovatelů zdravotních služeb, kterou tím začneme systematicky měřit.“

Doposud ale nejsou žádné systematicky sbírané a vyhodnocované informace o kvalitě dostupné a zatím ani neexistuje shoda mezi odborníky, která data by se měla vyhodnocovat a zveřejňovat.

Ministr zřídil Pracovní skupinu pro bezpečí pacientů a kvalitu zdravotních služeb, která podle informací na webových stránkách zasedla v únoru a březnu, ale ze zápisů nevyplývá nic konkrétního. Nedávno se také konal seminář v Parlamentu ČR o hodnocení kvality nemocnic, kde zaznělo mnoho odborných termínů a ukázalo se, že metodika ještě nebyla ani odsouhlasena v odborných kruzích a k realizaci máme velmi daleko.

Výbor pro zdravotnictví také vydal informační leták „Jak si vybrat tu správnou tedy kvalitní nemocnici“, který dává velmi obecné rady a varování před potenciálně zavádějícími žebříčky kvality, které vlastně kvalitu nehodnotí. S konkrétním výběrem ale takový infoleták pomoci nemůže.

Co si máme představit pod kvalitní zdravotní péčí? Je to okamžitý přístup k lékaři jakékoliv specializace? Nebo snad příjemné prostředí a milý zdravotní personál? Nebo dokonce to, s jakými výsledky zdravotnická zařízení léčí? Tato debata v České republice vůbec neprobíhá, a proto český pacient snadno zaměňuje kvalitu péče s její dostupností, která je u nás bezesporu vysoká.

Skutečná kvalita zdravotních služeb v ČR sledována systematicky není a již vůbec k těmto informacím nemá přístup klient zdravotního systému, tedy pacient či pojištěnec. Čest výjimkám, mezi které patří některé lékové registry (např. onkologie, revmatologie, roztroušená skleróza, léčba mozkových infarktů). Kvalitu služeb na úrovni jednotlivých poskytovatelů by měl znát nejen pacient, ale také zdravotní pojišťovny, které na základě indikátorů kvality mohou modifikovat své platby („pay for performance“).

Objektivní měření kvality péče není metodicky snadné a v zásadě můžeme rozlišovat tři úrovně měření. První a nejjednodušší souvisí spíše s objemem poskytnuté péče, zkušenostmi pracoviště s určitým typem procedury nebo diagnózou. Druhý typ je procedurální, tedy zda pracoviště dodržují standardní klinické postupy. Třetím stupněm je potom výsledková kvalita péče, tzv. klinické outcomes neboli klinické indikátory kvality, která je již skutečným odrazem kvality péče jednotlivých poskytovatelů.