Nové programové prohlášení Vlády ČR pro oblast zdravotnictví se čte dobře. Po dlouhé době je v něm obsaženo skutečně to, co české zdravotnictví potřebuje a co nám již takřka 10 let doporučují mezinárodní instituce. Je ale jasné, že nelze vše realizovat za necelé 4 roky. Tedy spíše 3 roky, které této vládě v lepším případě zbývají. Co je tedy dle mého názoru to nejdůležitější? Pojďme si to rozdělit do 4 oblastí, které považuji za klíčové a zároveň dosažitelné ve vyměřeném čase.

I. Finanční stabilita

Příjmy zdravotních pojišťoven se nesou na vlně ekonomického růstu a historicky nízké nezaměstnanosti. Fakt, že zdravotní pojišťovny budou moc přerozdělit v roce 2019 o 20 mld. Kč více než rok předtím, nás nesmí ukolébat. Systém nevytváří rezervy, a přitom roste podíl tzv. státních pojištěnců, což je přirozený důsledek stárnutí populace a nefunkčního systému prevence a časného záchytu onemocnění.

Je třeba se okamžitě začít připravovat na horší časy. Musí proběhnout inventura sítě poskytovatelů, revize jejich kapacit a pokusit se je spárovat se skutečnými potřebami populace. Problém dostatku či nedostatku personálních kapacit nelze řešit bez znalosti potřeby populace. Musíme začít prioritizovat zdravotní služby podle potřeby a schopnosti si je uhradit sami. Smyslem pojištění je, aby nás ochránilo v případě neočekávaných zdravotních událostí, které jsou nad naše finanční možnosti.

Protože se vláda opírá o levici, bude pravděpodobně diskuse o zvýšení spoluúčasti nebo zavedení komerčního zdravotního pojištění tabu. Pokud se o to někdo pokusí, uslyšíme z úst populistů řeči o medicíně pro chudé a pro bohaté, tak jak se to dělo při diskusi o nastavení standardu péče. Ale opravdu si myslíme, že chudí by ze svého pojištění měli financovat majetnějším jejich běžnou péči, kterou by si mohli a rádi připlatili?

II. Racionální rozdělení financí

České zdravotnictví a jeho aktéři nemají pod kontrolou finanční toky, neumí je směrovat do míst s nejvyšší přidanou hodnotou. Až do letošního roku dokonce nebyly zdravotní pojišťovny odpovědné za své výdaje, protože ty jim pod politicko-mediálním tlakem nařídilo ministerstvo úhradovou vyhláškou. Je tedy třeba zvýšit pravomoci zdravotních pojišťoven při vyjednávání o podobě struktury sítě a úhradách za ně, ale zároveň s tím musí růst jejich odpovědnost za pojištěnce. Musíme začít prakticky od nuly budovat vztah pojištěnec/klient a jeho zdravotní pojišťovna.

Programové prohlášení klade důraz na metody hodnocení medicínských technologií, které se musí rozšířit z oblasti léků také do oblasti zdravotnických pomůcek, přístrojů, výkonů a preventivních programů. Zároveň je třeba nacházet smluvní vztahy na ose pojišťovna-poskytovatel, které jsou založeny na principu platba za odvedený výsledek, a to na všech úrovních systému. Jen tak lze zabránit plýtvání a neefektivnosti.

III. Otevřenost a transparence

V této oblasti ministerstvo nakročilo dobře, ale mnoho má ještě před sebou. Pacienti musí vědět, jaká je síť poskytovatelů, jaké služby jsou jim nabízeny a zejména jaká je zkušenost s léčbou daného onemocnění na konkrétním pracovišti. Pojišťovny a ministerstvo tyto informace mají a musí je pustit na světlo. Je třeba se co nejdříve začít zabývat měřením kvality zdravotní péče opět na všech úrovních od nemocnic až po praktické lékaře prvního kontaktu. Dlouhodobá finanční udržitelnost je závislá na posílení role pojištěnců a pacientů. Pokud chceme zvýšit zdravotní gramotnost populace, musíme jí dát kvalitní a objektivní informace, které dnes nemá.

IV. Digitalizace a eHealth

V této oblasti Česká republika kriticky zaostává ať se podíváme na západ nebo na východ. Bez umožnění plynutí elektronických informací mezi poskytovateli, pojišťovnami a klienty nelze provést potřebné datové analýzy a nastavit automatické kontroly. V neposlední řadě nedostane klient/pacient potřebné informace, které mu umožní se kvalifikovaně rozhodovat. Chybí nám legislativa definující technický standard a je nutno napřít veškeré síly k implementaci elektronických záznamů pacienta. Je třeba anonymně otevřít datové soubory k analýzám typu „big data“, tak jako to např. provedli ve Velké Británii.

Vše ostatní je samozřejmě také důležité, jako například zvýšení důrazu na prevenci, posílení role praktických lékařů a zavedení měkkého gate-keepingu, a podobně. To vše jsou však dlouhodobé procesy a současné ministerstvo je může v lepším případě nastartovat, ale nemá šanci je dokončit. Čtyři výše uvedené oblasti má ale ministr a jeho tým v rámci svých kompetencí schopnost změnit již v tomto volebních období. Držme mu palce.

Tomáš Doležal

Zakladatel Institutu zdravotní ekonomiky iHETA, již 15 let se zabývá ekonomickými analýzami nákladů a přínosů ve zdravotnictví a problematikou hodnocení medicínských technologií (HTA). Má neodbytný pocit nedostatku kvalitních informací pro pacienty, a proto se rozhodl podílet na vytvoření informačního portálu Otevřené zdravotnictví.
dolezal@iheta.org