Česká lékařská komora patří k nehlasitějším kritikům elektronických receptů a některých dalších částí elektronického zdravotnictví. Mnohými je proto označována za zpátečnickou organizaci, která se bojí pokroku, případně větší transparentnosti, kterou s sebou elektronizace přináší. Považuji to za absurdní tvrzení, které má odvést pozornost od chyb dosud zaváděných součástí tzv. e-Healthu. Pokusím se proto vysvětlit postoj komory, převážně na aktuálně zaváděných elektronických receptech.

Nejsme brzdou pokroku. Naprosto ale odmítáme elektronizaci pro elektronizaci. Nejsměšnější argument podporovatelů e-Health můžeme slyšet je: „Je přeci dvacáté první století a pokrok nejde zastavit….” Komora však nebude kývat na každou hloupost jen proto, aby byli lékaři in.

Máme totiž pro jakoukoliv elektronizaci několik základních požadavků. Prvním a logickým je, aby přinášela nějakou užitnou hodnotu navíc. Pokud se podíváme na elektronické recepty, tak zde je situace právě opačná. Jsou přijímány “na sílu”, jako zjevená pravda, přínosy pro léčbu pacientů mají v tuto chvíli jen minimální. Možná jde opravdu u autorů e-Healthu a počítačových expertů jen o svaté nadšení z pokroku. A možná si myslí, že dobro se musí zavádět pod tlakem.

Nepovinnost zavádění e-receptů jak pro lékaře, tak pro pacienty, je tedy druhým základním požadavkem. Jsme přesvědčeni, že pacienti mají právo odmítnout být evidováni v nějakém elektronickém centrálním systému. Přehled preskripce u obyvatel je cennou informací pro farmaceutické firmy, ostatně v současnosti za to už platí nemalé peníze firmě, která je sbírá v lékárnách. A citlivá data jednotlivce se někdy mohou hodit, při rozvodu, ve volbách, při snaze získat výhodné pracovní místo.

Třetí věcí je neexistující infrastruktura a podpora. Elektronické recepty nejsou e-Health, jsou jen jednou z jeho koncových aplikací. Podstatnou a nejdůležitější částí elektronického zdravotnictví je infrastruktura, která umožňuje jednoduchý a bezpečný chod aplikací. Jenomže u nás žádná neexistuje. Stát například nevytvořil svůj registr lékařů, takže jediný momentálně fungující má lékařská komora. Komora pro SÚKL (stát) z dobré vůle ověřuje, zda lékař je skutečně lékař, a že má právo e-recept používat.

Nefunkční je také další podpora ze strany státu. Pokrytí rychlejším internetem (LTE) je nedostatečné. Informace o výpadku úložiště SÚKL nyní už sice poskytuje rychle, ale nedostanou se ke všem lékařům.

Člověk by očekával, že koncová aplikace e-Healthu jakou je e-recept bude přinášet mnohá dobra. Jenže aktuální stav je tristní. Jistě je možné poslat recept pacientovi a ten si ho může vyzvednout na cestách. Skvělá funkce, ale pro ty mladší a zdravější. A jedinou další dobrou věcí, kterou zatím vidím, je možnost lékařů ve vzdálených superspecializovaných centrech předepsat lék pacientovi, kterého nemusí sami kontrolovat. Například pacienti po transplantacích ledvin mohou být sledováni svými nefrology, ale léky musí psát transplantační centrum. Nyní to lze vyřešit přes e-recept. Není to málo za ten humbuk a ty peníze?

Přitom kdyby e-recepty něco prospěšného lékařům nabízely, ti by je sami rádi používali. V Německu jsou nepovinné a používá je 95 procent lékařů…

Další chybou konstruktérů českého e-healthu je nerespektování systému zdravotnictví. Jiný e-Health je možné aplikovat v Národní zdravotní službě, kde jsou lékaři v podstatě zaměstnanci státu. Jiný zase u nás v systému několika pojišťoven a dvou desítek tisíc soukromých zdravotnických zařízení.

Soukromý lékař navíc považuje data o zdravotním stavu pacientů (tedy svoji kartotéku) za svoje know-how, které má určitou cenu. Samozřejmě, při zachování nároku pacienta na svoje údaje. Jejich centralizaci na nějaké úložiště bude brát jako vyvlastnění. To byl mimochodem důvod obavy některých lékařů ze zavádění systémů řízené péče v kombinaci s IZIPem. Měli strach, že ze zpráv pacienta, které budou umístěny na jedno místo, půjde sestavit jeho dokumentace. Oni pak budou v případě, že neposlechnou pojišťovnu, lehce nahraditelní. Možná zbytečná obava, ale existující. Necitlivě se také chovali a chovají někteří představitelé zdravotních pojišťoven, kteří by rádi zasahovali do léčby, k čemuž mají centralizovaná data také sloužit.

Ideální pro naše zdravotnictví a pro lékaře jsou systémy e-Health, které jsou postavené na komunikaci informačních systémů a ambulantních programů. Bez úložišť a cloudů. Už se takové systémy objevují, ale mimo stát či spíše jemu navzdory. Příkladem budiž e-Zpráva, která vznikla z nadšenosti jednoho lékaře a jeho spolupracovníků, a která se I bez podpory státu sama šíří.