Jaká je ochota pacientů platit za své zdraví a komu. Měli by pacienti znát cenu jejich zdravotní péče, která jim zachraňuje, zlepšuje a prodlužuje život. Zamyšlení Jany Petrenko nad aktuálními tématy ve zdravotnictví z pohledu zástupce pacientů.

Obdivuji nové puky na rozkvetlých růžích, z iPadu se ozývá Ella Fitzgerald s perfektní náladou, je teplo, všechno se nějak uvolní a zpomalí v „summer time, and living is easy“,a já právě dočítám články o zdravotnictví z minulého týdne. Není tam toho moc nového, ostatně jako obvykle. Přibývají nové milionové léky a léčebné postupy, ale ne nápady, jak je financovat. Mnoho lidí doufá, a snad se jich i pár strachuje, že se novému ministrovi povede odhalit a zlikvidovat všechny podvody a korupci ve zdravotnictví. Experti a informovaní i neinformovaní laici, všichni se shodují, že je zapotřebí více peněz do resortu, ale už se neshodnou, jak to dokázat. Pacienti doufají, že si budou moci legitimně doplatit jenom rozdíl mezi cenou pomůcky a cenou, kterou hradí pojišťovna, místo toho, aby platili za celý výkon a dražší pomůcku. Jenomže to by nabouralo některým politikům rovnostářskou iluzi o bezplatném zdravotnictví, tak ať pacienti raději tiše platí. Nárok pro všechny a bezplatně, i když je to iluze, stále ještě přetrvává. A rozjímání nad tím vším mě vede k úvahám o pacientech.

Během jedné návštěvy v IKEMu jsem zde potkala pacientku po transplantaci srdce. Paní, něco přes šedesát, hezky upravená, vyprávěla mi, jak se ji těžce dýchalo, jak byla stále unavená, a jak byla vystrašená z operace. To chápu, já mám strach i z odběru krve. Týden po operaci se cítila „jako znovuzrozená“.  Pogratulovala jsem jí k novému životu a v duchu obdivovala další zázrak moderní medicíny. Hned potom, co mi vylíčila, jak se teď báječně cítí, se výraz v jejím obličeji změnil, když naštvaně podotkla, že ten termín operace se jí opravdu nehodil, protože plánovala s kamarádkou dovolenou v Chorvatsku a místo toho teď leží v IKEMu. Zdržela jsem se jízlivé poznámky, že ji lituji, když teď půjde už jen do lázní, které jí bude hradit pojišťovna. Ale to nebylo všechno. Před transplantací potřebovala vytrhat zuby. Tento zákrok je součástí přípravy na operaci. I s odstupem času byla rozčilená, že „zubař měl tu drzost si jí říci o deset tisíc korun, neboť to nehradí pojišťovna“. Jak se ukázalo, trhání zubů před transplantací je součástí přípravy na výkon a pojišťovna toto hradí. Celou naši debatu, která začala tak pozitivně, ukončila tím, že kdyby toho zubaře měla platit ze svého, tak na tu transplantaci nepůjde. “A schválně byste zemřela“, vyhrklo ze mne, než jsem se plácla přes pusu. „Pojišťovna Vám hradí statisíce za transplantaci, na dovolenou v Chorvatsku zřejmě máte, ale raději zemřete, než byste přispěla na svou péči?“ Pomyslela jsem na svého kamaráda z New Yorku, který navzdory svému majetku a ochoty zaplatit milióny, se transplantace srdce nedožil. Zvedla jsem se a za zády jsem ještě slyšela, že placení za péči je přeci povinností pojišťovny.

PR agentury v USA utratili miliony za výzkum toho, jakou cenu pro nás, co má. Nepřekvapivě, výsledek byl, že hodnotu připisujeme podle úsilí, které musíme vynaložit na získání předmětu, objektu, požitku, nebo čehokoliv, po čem toužíme. Naprosto souhlasím s hlasy odborníků, že pacienti mají znát cenu jejich péče, která jim zachraňuje, zlepšuje a prodlužuje život.

Na jedné diskuzi v Koalici pro zdraví se onkologická pacientka opakovaně dotazovala lékařky, kolik stojí její lék. „Hodně“ byla opětovná odpověď. Když jsem se po skončení diskuze zeptala paní doktorky, proč cenu pacientce neřekla, odpověděla, že je to stejně centrový lék a nechtěla tu pacientku zbytečně stresovat.

Pochybuji, že pacienti ztrácí spánek úvahami, zda mají pojišťovny dostatek peněz na úhrady jejich péče. Co však nechápu, jak je možné, že jsou ochotni platit léčitelům tisíce za evidentně nehorázné nesmysly, a při tom se bouří proti doplatkům za život zachraňující léky.

Každý čtvrtek hledám v Reflexu článek Jiřího Doležala z jeho série o léčitelích. V Česku je údajně kolem padesáti tisíc léčitelů, kteří se léčitelstvím živí nebo přiživují. Někteří lukrativně, jiní méně. Je jich více než lékařů. Nevím, zdali je možné odhadnout, kolik peněz se v tom protočí, ale když jsou v tom i vystudovaní lékaři, tak to asi nedělají z lásky k pacientům. Je to obchod se zoufalstvím a nadějí. Neetický a nemorální, i když možná někteří z těch naivnějších snad tomu, co tvrdí, dokonce i trochu věří. Myslím, že většina pacientů v zoufalství uvažuje tak, že když zaplatí tisíce, dostanou tomu adekvátní zlepšení zdraví.

Čím to, že pacient je ochoten zaplatit tisíce za podvod a evidentně mu to nevadí, když to dělá dobrovolně. Příplatek 30 korun se zrušil ze strachu z úbytku voličů, což u volebních uren stejně nepomohlo.

Je horké léto, růže jsem, doufám, zbavila mšic, které je ožírali, a na podzim uvidíme, kolik toho půjde změnit. Odborníci léčí, ale v rozhodování o zdravotnictví mají poslední slovo politici a v minulosti jsem si nebyla vždy jistá, že vědí, jaký dopad bude mít jejich hlasování ve sněmovně na pacienty.