Financování zdravotní péče z tzv. veřejného zdravotního pojištění je založeno na principu solidarity. Solidarity zdravých a aktivních s těmi, kteří onemocněli, a proto nemohou ani pracovat. Rozpočty zdravotních pojišťoven se plní zejména výběrem zdravotní daně od zaměstnanců a zaměstnavatelů, menší část přidává stát jako tzv. platbu za státní pojištěnce.

Solidarita se projevuje v tom, že když vážně onemocníme, tak dostaneme zdravotní péči a léky v hodnotě, která vysoce převyšuje částku, kterou si dokáže na zdravotním pojištění naspořit běžný občan. Znamená to, že pokud by všichni onemocněli závažnými chorobami, zdravotní rozpočty by velmi rychle krachovaly. V takové situaci naštěstí nejsme, ale stárnutím populace a zvyšujícím se výskytem chronických nemocí se k ní začínáme blížit a rozpočty jsou čím dál napjatější.

Co se stane a dnes vlastně už stává v případě, že zdravotním pojišťovnám dochází peníze? Začínají omezovat tu nejnákladnější léčbu, například drahé onkologické léky nebo léky na vzácné nemoci. Ty si ale z vlastní kapsy může dovolit málokdo a solidarita je tam nejvíce potřeba. Tam kde ji potřebujeme nejméně je běžná levná péče, levné léky, zdravotnické prostředky (např. obroučky brýlí, paruky), nekomplikovaná vyšetření. Ty si mohou ze své kapsy dovolit hradit téměř všichni, protože se jedná o výdaje v řádech stovek, maximálně jednotek tisíců korun.

Pacienti by si tuto skutečnost měli uvědomit jako první a sami otevřít diskusi o sociálně přijatelné míře spoluúčasti, která vůbec neprobíhá, protože ministr zdravotnictví sedí v de facto levicové populistické vládě a není mu dovoleno ji aktivně iniciovat. Právě ti nejvíce nemocní, kteří potřebují drahé léky a technologie doplatí na falešnou socialistickou solidaritu typu „všechno všem a zadarmo“ nejdříve.

Ruku v ruce se zhodnocením potřeby, účinnosti a hodnoty (kolik platím za dosažený efekt) léčebné metody by měla přicházet úvaha, zda by si na to nebyl schopen pacient přispět z vlastní kapsy bez toho, aby ho to finančně ruinovalo. Nechceme přeci ze společných peněz platit něco, co není efektivní, neprodlužuje život nebo nezvyšuje jeho kvalitu.

Jednoduše ze solidárního zdravotního pojištění by mělo být hrazeno to, co má pro pacienta prokazatelnou hodnotu a zároveň není schopen si to uhradit z vlastní kapsy. Zaveďme tak vlastně princip solidarity bohatších s chudšími, respektive těmi, kteří si mohou základní služby dovolit platit z vlastní kapsy s těmi, kteří to nemohou, protože na to nemají, a nebo protože cena těchto metod je příliš vysoká.

Tomáš Doležal

Zakladatel Institutu zdravotní ekonomiky iHETA, již 15 let se zabývá ekonomickými analýzami nákladů a přínosů ve zdravotnictví a problematikou hodnocení medicínských technologií (HTA). Má neodbytný pocit nedostatku kvalitních informací pro pacienty, a proto se rozhodl podílet na vytvoření informačního portálu Otevřené zdravotnictví.
dolezal@iheta.org