Do vlády na začátku srpna doputoval návrh zákona zavádějící hromadné žaloby do českého práva. K čemu jsou hromadné žaloby dobré? K ochraně "malých práv", která se jednotlivci nevyplatí soudně vymáhat. Smyslem hromadné žaloby je sdružit velké množství nároků z porušení "malých práv" do jednoho řízení a efektivně je vymoci.

Hromadné žaloby jsou někdy kritizovány jako výtvor nenasytných amerických právníků, který u nás nechceme. Lze to vidět i jinak. Využití hromadných žalob by v našem zasmrádlém rybníčku narušilo papalášský konsensus na tom, že se práva spotřebitelů, pacientů a občanů prostě nedodržují, pokud je někdo dost velký a silný. Spousta zákonných práv zůstává jen na papíře, nikdo je nevymáhá – takže na trhu se vyplatí lhát, podvádět, okrádat zákazníky a ohrožovat zdraví, aťsi je to zakázané, stěžovat si můžete “v lampárně”.

Výsledkem je nedůvěra na trhu, neefektivita služeb a všeobecná blbá nálada. Zkusili jste si vybrat auto podle výrobcem oficiálně uváděné spotřeby? Uvěřili jste výhodnosti mobilního tarifu nebo spotřebitelské půjčky podle viditelných informací z reklamního letáku? Nebo jste si zkusili najít v Praze bezplatnou zdravotní péči, aniž by vás zkasírovali o “registrační poplatek”? A byvše odrbáni o své řádně vydělané peníze jste si zanadávali, jak je svět nefér, ale soudit se kvůli tomu nemá smysl? Pokud ano, jste potenciálním hromadným žalobcem.

Ondřej Dostál

• Vystudoval právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, doktoráty získal v letech 2004-2005 v oborech Trestní právo a Mezinárodní, evropské a ústavní právo (Veřejné právo I).
• Titulem Master of Laws (LL. M.) završil v roce 2006 studium zdravotnického práva v Center for Health Law Studies na Saintlouiské univerzitě v USA.
• Začínal jako právník v advokátní kanceláři Holubová se věnoval lidem, jimž byla způsobena újma zdravotnickým systémem.
• Později začal zastupovat i nemocnice, pomáhal spoluvytvářet mnoha zdravotnických zákonů.
• Nyní spolupracuje s PwC Legal.

Budou skutečně hromadné žaloby?

Musíme nejdřív rozlišit různé druhy hromadných žalob. “Class actions” známé ze zahraničí, kde žalobce žaluje za celou skupinu poškozených (“class” - skupinu, třídu), aniž by měl od všech konkrétní zmocnění, v našem právním řádu zatím nemáme, respektive návrh zákona na toto téma se teprve diskutuje a v dohledné době dle mého názoru nebude schválen.

Již dnes je ale v Česku možné, aby se více žalobců s typově podobnými případy sdružilo, najalo si společně právního zástupce a ten pro ně zajistil “cyklostylované” žaloby, jejichž právní podstata zůstává stále stejná; zde nejde o pravou hromadnou žalobu, každý stále žaluje individuálně, ale lze tak dosáhnout podstatnou úsporu nákladů. To dává smysl, těchto iniciativ bude přibývat, například ve zdravotnictví byl takový postup již otestován ve spolupráci s pacientskými sdruženími.

Taktéž považuji v zásadě za možné různé variace na to, že skupina poškozených postoupí své dosud hypotetické nároky na náhradu škody třetí osobě. Ta je už bude vymáhat u soudu za sebe, v jediném řízení, a poškozeným vyplatí buď hned předem určité procento z nárokované částky, nebo v případě úspěchu určité procento z toho, co se vysoudilo. I těchto iniciativ bude přibývat, protože ekonomicky dávají smysl, ovšem etickou přijatelnost takových schémat je potřeba posoudit případ od případu.

Potenciál ve zdravotnictví pro hromadné žaloby

V USA byla sféra zdravotnictví častým terčem hromadných žalob, stejně jako žalob o tzv. sankční náhradu škody, což je další právní institut u nás dosud diskutovaný. Nešlo ovšem o klasické žaloby “na doktory”, ale spíše na zdravotnický průmysl, včetně tzv. organizace řízené péče. Pro nás zajímavé jsou zejména ty, kdy pacienti-spotřebitelé žalovali újmy vzniklé z toho, že si americká obdoba naší zdravotní pojišťovny sjednala se zdravotnickými zařízeními takovou formu úhrad, která lékaře finančně odměňovala za to, že nebude využívat nákladná vyšetření či léky, naopak náklady medicínsky správné léčby šly k tíži lékaře. Ohroženými či přímo poškozenými se pak logicky stali klienti pojišťovny – to u nás také známe, čeká se jen na právní nástroj obrany.

Zdravotnické zákony jsou u nás plné “malých práv” pacientů (někdy ne zas tak malých), které ale v praxi prostě neplatí. Vymáhat je mají úředníci resortu zdravotnictví, jejichž iniciativa vůči nemocnicím či zdravotním pojišťovnám je ovšem nedostatečná. V posledních letech se proto objevily žaloby pacientů, kteří nečinnost úředníků nahradili tím, že na splnění práv žalovali pojišťovnu či nemocnici u soudu a dokázali uspět.

Šlo například o protiprávní prodlevy s nasazením hrazené biologické léčby roztroušené sklerózy v nemocnicích v Praze a v Ústeckém kraji, nebo o protiprávní postup pojišťoven zamítajících výjimečnou úhradu jedinečné léčby vzácných onemocnění. Papaláši v úřadech, pojišťovnách a špitálech tyto soudní rozsudky ještě nestihli vydýchat a už se mohou těšit na pokračování: dosud se pacienti soudili jen o samotnou úhradu léčby, v probíhajících řízeních to nově osladili žádostmi o milionová odškodnění zdravotní i psychické újmy plynoucí z toho, že byla život zachraňující léčba schválena pozdě. A je jen věcí času, než tyto žaloby začnou být podávány hromadně.

Další oblasti hromadných žalob jsou na spadnutí

Každý pojištěnec má třeba právo na časovou a místní dostupnost léčby – základní obory nemocnice musejí být v dojezdové vzdálenosti 60 minut, na dojezd záchranky je právo do 20 minut. Čekací doby na ortopedické operace nebo přístrojová vyšetření nesmí překročit zákonné lhůty. Pojištěnec má právo volby kterékoliv smluvní nemocnice, nesmí být odmítnut “pro nespádovost”, odmítnout přijetí rodičky nebo pacienta v neodkladném stavu je přísně zakázáno. Stejně tak je zakázáno, aby smluvní lékaři pojišťoven vybírali extra peníze za péči hrazenou ze zdravotního pojištění. Na tato práva se, slušně řečeno, nedbá. Individuální spory o tato práva jsou obtížné a drahé, proto je zatím vedly především rodiny vážně nemocných, kterým nevadilo platit desetitisíce právníkům. Ale hromadné žaloby zde mají obrovský potenciál.

Aktuálně se rýsuje konkrétní příklad na Šluknovsku, kde vlivem tristního řízení resortu zdravotnictví postupně zaniká nemocnice v Rumburku. Pokud bude zrušena, podstatná část Šluknovska se ocitne bez péče, ono již dnes zde nejsou práva na dostupnost péče respektována. Umím si představit, že zdejší občané, kterých jsou desetitisíce, přijdou hromadně za zdravotními pojišťovnami se žalobami na splnění povinnosti zajistit místní dostupnost péče - v zákoně tato povinnost je, right? A doplní to žádostmi o náhradu škody spočívající v tom, že péče prostě zajištěna není, což je o strach a někdy i o život. A “přižalují” si i stát resp. ministerstvo zdravotnictví, které má povinnost vykonávat nad zdravotními pojišťovnami dohled a o nezajištění péče nepochybně ví, přesto nekoná.

Lze si představit i občanské žaloby na újmy vyplývající z hrubých porušení práva léčiv a zdravotnických prostředků, kdy poskytovatelé vědomě dávají pacientům zastaralé, neschválené nebo nebezpečné produkty, za všechny jmenujme třeba příklad rizikových prsních PIP implantátů.

Pacienti jsou ohroženi i křivými reklamními nebo protisoutěžními pobídkami – je bohužel běžné, že nemocnice dávají pacientům přednostně ta léčiva či prostředky, jejichž výrobce pošle největší “zpětný bonus”, aniž by vždy šlo o produkt pro pacienta medicínsky optimální. Újmu na právech může způsobit i to, pokud se byrokraté s lobbyisty nedohodnou na zařazení výkonu číselníku či seznamu, takový výkon pak v rozporu s právem není hrazen a pacientům není nabízen, nebo si jej musejí platit z kapsy; tyto případy jsou již individuálně žalovány. Ovšem poškozených je v populaci mnoho a to, že jejich nároky někdo sdruží a uplatní, se dříve či později stane.

Pro úplnost, i lékaře a další zdravotníky si umím představit jako potenciální hromadné žalobce ve zdravotnictví. Jednak lékaře v zaměstnaneckém poměru, zejména mladší, jejichž pracovní podmínky, nastavení přesčasů či průběh profesní přípravy nemají s dodržováním zákonů nic společného, všeobecně se to ví. Jednak zdravotníky ve vlastních ordinacích, kterým zdravotní pojišťovny mnohdy škrtají úhrady i za péči potřebnou a řádně provedenou, ovšem vést jako malá praxe soudní spor s pojišťovnou není nic snadného.

Závěrem lze říci, že soudní spor, natož hromadný, by měl být vždy až poslední způsob, jak řešit nedodržování práva. Společnost funguje efektivně, pokud se pravidla hry dodržují bez dalšího, případně pokud zde je z daní placený regulátor, který případná porušení promptně postihuje, takže se nevyplatí. Ale pokud nic z toho není dáno, ať už kvůli nízké morálce ve společnosti nebo neefektivní vládě, jsou hromadné žaloby pro občana i společnost pořád lepší alternativou než moci jen sklonit hlavu a akceptovat bezpráví.