Je to jen pár let, co se celkem oprávněně vedla debata o právech pacientů. Dnes je načase říct, že pacienti také mají své povinnosti. A ty neplní. Ostatní země, kde jsou pacienti mnohem disciplinovanější, se nám smějí, že tak bohatá země snad ani nemůže existovat, aby toto všechno platila, nač mají pacienti nárok, ale zároveň nežádala skoro žádné sankce pro ty, co nedodržují léčebný režim ani jiná pravidla. Tedy pro ty, co si myslí, že je povinnost lékaře vyléčit je bez jakéhokoliv jejich přispění. To je ovšem hluboký omyl, který vede k tomu, že lékaři doplácejí na své neukázněné pacienty z vlastní kapsy.

Stává se mi docela často, že se pacienti dožadují svých práv, ale sami neplní léčbu. V podstatě vždy od lidí, kteří nedodržují léčebný režim, a chtěli by se dostat k lepšímu výsledku bez svého přispění. Jak by se měl správně lékař zachovat? Ano, teoreticky bych je mohl ze zákona vyloučit z léčby, ale v mém oboru by to znamenalo skoro 70% pacientů J. (u diabetus melitus 2 typu, tedy nemoci, kde se řada pacientů ke své chorobě doslova „projedla“). Člověk ale nemusí mít maximalistické cíle, jsem rád za pacienty, kteří se nehorší. Už to je úspěch. A co dělat? V podstatě vylučuji pouze takové extrémní pacienty, kteří ignorují naprosto vše: léčbu, režim, kontroly, nebo agresivní pacienty. Stalo se mi to zatím jen párkrát. 

Čeští pacienti nejčastěji trpí tím, že nedodržují časy kontrol, nesprávně manipulují s léčivy, a sami je vysazují. Často podle toho, co jim třeba poradil kamarád v práci nebo soused. Jenže pro lékaře to znamená velké náklady navíc. Typická situace: vydáte pacientovi poukaz, například na laboratorní vyšetření. Před další návštěvou pacient dorazí, že poukaz ztratil, vydáte kopii a následně zjistíte, že si pacient „chtěl udělat kontrolu“ a na vyšetření šel dvakrát. Jednou s originálem, podruhé s duplikátem v intervalu 48 hodin. Pojišťovna lékaři dá logicky toto vyšetření k úhradě. Další specialitou je u některých pacientů, že si v žádance zatrhají další naprosto nesouvisející metody, které jdou opět k tíži lékaře. Neuvěřitelná arogance. 

O to větší radost mám z těch lidí, kteří se snaží dodržovat léčebný režim předepsaný lékařem. To se pak člověk snaží takovému pacientovi poskytnout maximum. Jistě, nic není černobílé, moderní léčbu poskytujeme standardně i pacientům, kteří dodržují režim jen ve zlomku nároků, tedy alespoň pravidelně aplikují léčiva a chodí na kontroly. Jenže z mé praxe se dá zdokladovat, že ten, kdo dodrží pokyny lékaře, má méně komplikaci, které jsou v mém oboru velice dramatické, a pacientovi často velice výrazně zkracují život a zhoršují jeho kvalitu. Je to patrné ze všech velkých studií, ale vidím to i na průběhu nemoci pacientů. Bohužel mám někdy pocit, že pojišťovny toto vidět nechtějí. 

A jak to funguje v zahraničí? Jsme výjimkou, co do pacientů nedbajících na své povinnosti? Díky své osobní zkušenosti jsem schopen posoudit hned několik systémů zdravotní péče, v Evropě i mimo Evropu. Jsme naprostou výjimkou. Pokud kolegům v zahraničí popisuji, co vše v ČR systém platí, je to pro ně stejně komické a absurdní, jako sledování britského komediálního seriálu Monty Python. Vždy následuje řada dotazů, kterými se snaží zjistit, zda nežertuji. Častá reakce je: „tak bohatý stát neexistuje“. Jinde prostě platí, že pacient, který je svou vinou nákladnější pro systém zdravotní péče, se často setká s krácením platby pojišťovnou. 

Nevíme nic o tom, co je skutečná chudoba pacienta 

Osobně jsem poměrně chladný k steskům pacientů nad tím, co musí platit ve zdravotnictví. Není to cynismus, ale mohu srovnávat s několika zahraničními systémy. V Česku máme jeden z největších trhů potravinových doplňků. Je stejně velký jako trh všech léčiv! Cílová skupina je hlavně ta část populace, kterou bychom mohli označit 50 let a více. Často mne překvapí, co jsou schopni utratit pacienti za nesmyslné potravinové doplňky a šarlatány, v řádech tisíců korun, aby následně vyžadovali bezdoplatkové léky, protože neakceptují doplatek v řádu korun. Chudoba ale vypadá jinak. Pro českého pacienta nepředstavitelně. Chudoba je, když pacient s lékařem prochází indikované laboratorní vyšetření a snaží se spolu proškrtat „méně důležité metody“ kvůli penězům. Nebo když si kupuje léky na týden, protože na víc nemá, jelikož má jen základní pojištění. 

Ale abych byl spravedlivý, v zahraničí je partnerem pojišťovny i pacient a tam často její plnění odpovídá pojistnému programu. Pacient je motivován. Typické je, že pojišťovna proplatí léčbu, ale naúčtuje si administrativní úkony, a to i u velice dobré a drahé pojistky. Pacient pak zjistí, že v podstatě „banální“ ošetření - například vyjmutí drobného smítka z oka a napsání kapek, tedy patnáct dvacet minut - pojišťovna proplatila 200 USD, ovšem pacient je nucen doplatit administraci ve výši 80 USD. Pojišťovny v zahraničí také dokáží své pacienty penalizovat za nadváhu, kouření… Díky tomu si pacient v zahraničí je vědom toho, že jeho zdraví je pouze jeho. 

No a co by Česku pomohlo? Zcela jistě i drobné poplatky, protože co „je zadarmo, je bez ceny“ a pacienti tím plýtvají. A obráceně: stačí i malá spoluúčast a pacienti mají vyšší motivaci k léčbě. Osobní zkušenost s terapií je v mém oboru taková, že pacienti s moderní léčbou v základní úhradě jsou mnohem pečlivější, zodpovědnější a lépe kooperují, dokáží si představit hodnotu léčby, i když platí jen zlomek reálné ceny. Záleží ale samozřejmě na lékaři. Musí umět s pacientem dobře komunikovat, vysvětlit mu benefity zvoleného postupu. A obráceně: někteří pacienti mají pocit, že co je zadarmo, nemá cenu. 

Chcete příklad? Opakovaně se mi třeba stane, že zjistím díky stavu pacienta, že naprosto nevhodně skladuje léky v ceně mnoha tisíc korun mimo chladničku, které tímto znehodnotí a poškodí zároveň své zdraví, protože by v lednici nebyl prostor pro – pivo? Buřty? Pokud to pacientovi vytýkáte, rozhořčeně pronese „no to toho naděláte, tak napište nový…“ V takových případech by měl mít lékař oporu v pojišťovně v tom, aby pacient dostal alespoň část, ideálně celou cenu k úhradě, zvláště pokud se jedná o opakovaný prohřešek. Nechápu kejkle politiků. Řešíme nedostatek lékařů, a zároveň má velká část pacientů pocit, že jejich zdraví je národní hodnota a státní poklad, o který musí systém pečovat bez ohledu na jejich ignorování léčby a na výši nákladů. Jsem pro malé platby za duplikované úkony. Za opakované vypsání receptu, za opakované přeobjednávání pacientů. Ale bojím se, že není mnoho lékařů, kteří by toto řekli.