V českých médiích probíhá opakovaná vlna informačního zájmu o fakt, že čas od času pacientům chybějí jejich léky. Jedná se jak o léky na chronická onemocnění (např. digoxin a nemoc srdce, vitamín D pro novorozence nebo bupropion na depresi) i akutní stavy (Framykoin či nitrofurantoin na infekce, Rectodelt na akutní stavy). Tyto situace se stávají rozbuškou pro vzájemné obviňování mezi různými skupinami a nejčastěji to logicky schytá SUKL. Jednou jsou obviňováni vývozci léků, kteří je vozí na trhy, kde utrží za stejný lék mnohem vyšší finanční částku, jindy zas chamtiví výrobci, pro které není český trh dostatečně atraktivní.

Je třeba si uvědomit, že pro to, aby byl lék na českém trhu stabilně v dostatečném množství, musí být najednou splněno několik podmínek. Za prvé lék musím mít platnou registraci v ČR nebo na území EU a výrobce jej vyrábí v dostatečném množství a ví, že má v ČR zaručený odběr dostatečného množství. Například vakcín proti chřipce se v ČR použije ve srovnání s jinými evropskými zeměmi tak zoufale málo, že výrobci ani neplánují, že jich přivezou více, protože by se potom museli zbytečně likvidovat. Když potom v nějakém regionu vzroste jednorázově potřeba, logicky taková komodita chybí. Stejný problém nastává u produktů z lidské krve (krevní faktory, imunoglobuliny), jejichž výroba je kapacitně limitovaná.

Druhou podmínkou je, že je pro výrobce smysluplné lék na českém trhu prodávat a že dostávají přiměřenou marži. Český trh je oproti jiným evropským zemím relativně malý a musíme počítat, že z obchodního hlediska vždy dostanou přednost trhy velké. Tady hraje roli v některých případech velmi restriktivní systém stanovování cen a úhrad, který tlačí nejen viditelné, ale i reálné ceny léků v ČR velmi nízko a prakticky nepovoluje výjimky.

Třetí podmínkou dostupnosti pro české pacienty je, že lék po dovezení do české distribuční sítě není odvezen na jiné obchodně atraktivnější trhy (tzv. re-export). Tady začalo úspěšně fungovat opatření Ministerstva zdravotnictví, které zavedlo seznam ohrožených léků. Pokud se lék na tento seznam dostane, platí zákaz jeho vývozu pod vysokou finanční pokutou. Troufám si říci, že v poslední době již nelze re-exporty označovat za hlavní příčinu výpadků.

Jak se tedy pokusit riziko výpadků co nejvíce eliminovat? Vidím v zásadě dva mechanismy, které zatím nejsou využívány. Ministerstvo zdravotnictví by mohlo dělat aktivnější lékovou politiku, a ne až reagovat na nastalé výpadky. Na základě minulých zkušeností s výpadky, ale také znalosti českého trhu a potřeby v jednotlivých oborech by měl vzniknout seznam základních (tzv. esenciálních) léčiv, jejichž dostupnost by měla být dlouhodobě monitorována. V případě, že hrozí přerušení, ukončení nebo výpadek, ministerstvo by mělo ve spolupráci se SUKLem ve veřejném zájmu motivovat výrobce na to, aby český trh dostatečně zásobil. Jde například zvýšit maximální cenu ve veřejném zájmu nebo upravit do diskusi s pojišťovnami výši úhrady. Ministerstvo také může oslovit konkurenčního výrobce, který lék dodává například do sousedních zemí a přimět jej k uvedení na český trh. Nelze tedy jen čekat až se něco stane, ale takovým situacím předcházet.

Tomáš Doležal

Zakladatel Institutu zdravotní ekonomiky iHETA, již 15 let se zabývá ekonomickými analýzami nákladů a přínosů ve zdravotnictví a problematikou hodnocení medicínských technologií (HTA). Má neodbytný pocit nedostatku kvalitních informací pro pacienty, a proto se rozhodl podílet na vytvoření informačního portálu Otevřené zdravotnictví.
dolezal@iheta.org