Historie sahá až do roku 1997 a začíná jednou větou v tehdy čerstvě vytvořeném Zákoně o veřejném zdravotním pojištění (48/2007 Sb.). Tehdejší poslankyně Eva Fischerová do něj prosadila větu, která říká, že si pacient nesmí připlácet za lepší péči, pokud je její základní varianta hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

Cílem bylo, aby lékaři nenabízeli pacientům záměrně dražší typy léčby a nenutili je tak platit víc, protože společnost se již začaa dělit na chudší a bohatší. Od té doby se nemožnosti připlatit si za lepší péči v Česku říká „paragraf Fischerové“.

Dva pokusy o změnu

O změnu zákona a vpuštění přímých plateb do zdravotnictví se pokusil exministr zdravotnictví Tomáš Julínek v roce 2007, jenže neuspěl. V roce 2011 se o totéž pokusil další ministr Leoš Heger, tím, že rozdělil péči na standardní a nadstandardní. Pacient by tak měl právo vybrat si lepší nebo ekonomicky nejméně náročnou a tudíž hrazenou variantu zdravotní péče a doplácel by pouze rozdíl mezi oběma z nich. Ani on neuspěl, protože Ústavní soud jeho návrh v roce 2013 zrušil. Pro pacienta to bylo výhodnější, nicméně dnes již to neplatí.

Dnes mají všichni pacienti nárok na hrazenou zdravotní péči, kterou s ohledem na svůj zdravotní stav potřebují, v nejlevnější ekonomické variantě. V případě požadavku varianty nákladnější si musí hradit její plnou cenu, tedy ne pouze doplatek. Týká se to jak vakcín, tak třeba lehčí sádry, moderních očních čoček nebo náhrady kloubů. Kdo chce lepší variantu, musí si ji kompletně zaplatit.

Za co se u lékaře platí

Platí, že lékaři si smí účtovat veškeré administrativní úkony, což je vydávání formulářů nutných například k řidičskému průkazu, o očkování dítěte pro účely školy v přírodě či tábora a podobně.

Dále smí účtovat veškeré úkony nehrazené ze zdravotního pojištění. To je například interrupce z jiných než zdravotních důvodů, tedy na vyžádání ženy, kosmetické výkony plastické chirurgie, ale třeba i použití jiných, než hrazených přístrojů a metod. Typicky jde například o použití příjemnějších jednorázových gynekologických zrcátek místo kovových, jejichž užití lékaři jinak hradí zdravotní pojišťovny coby základní variantu.

Zubaři jsou výjimkou

V době, kdy vznikal „paragraf Fischerové“, si Česká stomatologická komora vymohla, že řada zákroků na zubech jsou kosmetické zásahy, a také že za neutěšený stav chrupu si často mohou pacienti sami, tak by si také za to měli sami platit. Zubařské ordinace jsou tak jednou z výjimek, kdy pacient u lékaře sáhne hluboko do kapsy.

I tak platí: lékař má vždy povinnost seznámit pacienta předem se standardním ošetřením hrazeným z veřejného zdravotního pojištění a pak mu může nabídnout ošetření s použitím nadstandardních nehrazených materiálů, včetně jejich ceny. Pacient tedy musí s navrhovaným postupem souhlasit. Lepší materiál si však platí celý sám. Ceny vycházejí z nákladů ordinace, takže si je každý lékař kalkuluje jinak. Proto také u každého zubaře pacient za stejný výkon zaplatí jinou částku.

Plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění je:

• komplexní vyšetření při registraci pojištěnce stomatologem
• každoroční preventivní prohlídky
• vytržení zubů
• injekční lokální anestezie tam, kde je z lékařského hlediska indikovaná
• léčba onemocnění dásní či zánětu nervu
• rentgenová vyšetření
• zubní výplně (plomby) v rozsahu standardu – tedy nedózovaný amalgám
  • co se týče „bílých plomb“, ty se hradí dětem do 18 let, jde o takzvanou fotokompozitní výplň, ale jen pokud je pokud použita na přední straně chrupu, tedy od zubů jedniček do trojek
  • dospělí mohou dostat na přední zuby plomby z takzvaných kompozitních samopolymerujících materiálů. Což je lidově řečeno také bílá plomba, ale tato výplň tuhne chemicky, modernější fotokompozitní se vytvrzují „světlem“ a pacient pak může prakticky hned kousat