Jednoduchá odpověď by zněla, že to dříve vyhovovalo některým lékárnám a dnes z toho těží výrobci léčiv. Jenže on je to mnohem složitější problém. Zatímco se totiž prostředí ve zdravotních pojišťovnách, coby plátcích péče či v nemocnicích, tedy u poskytovatelů péče, tu více tu méně rychle neustále kultivuje a zprůhledňuje, ať už co se týče zbytečného plýtvání a korupce, či z hlediska zákonů, v lékárnictví panuje stále trochu chaos. A to přesto, že lékárny nejsou běžným obchodem, který si může určit jakou chce marži. Jde o regulované zdravotnické zařízení, jelikož čerpá peníze od zdravotních pojišťoven. Česku tak velmi chybí systémové řešení v tomto segmentu.

Je to důležité i proto, že jsou to právě léky, za něž domácnosti v rámci péče o zdraví platí nejvíc: skoro polovinu ročních výdajů. Aktuální čísla z Českého statistického úřadu mluví jasně: „Skoro polovinu ze svých celkových výdajů za zdravotní péči utratí domácnosti za léčiva. Konkrétně za léky na předpis vydají podle aktuálních údajů 10,3 miliardy korun. Za volně prodejné léky a ostatní léčiva dalších 13,5 miliardy ročně. V obou případech se jedná o nejvyšší hodnoty od roku 2010,“ říká Vladimíra Kalnická z odboru statistik ČSÚ. V řeči menších čísel to dělá v přepočtu na osobu 2 250 korun. A to už stojí za to uvažovat nad tím, jak a proč tolik peněz vydáváme.

Ponechme stranou volně prodejné léky a věnujme se těm receptovým, které brát musíme a na něž se doplatky vztahují.

Popsat, jak se v Česku tvoří ceny a úhrady léků, jaká je marže lékárníků, a výše doplatků, je na samostatnou diplomovou práci. Zjednodušeně se dá říci, že jde o cenu léku minus jeho úhradu, což je to, kolik za lék platí zdravotní pojišťovny z veřejných peněz. Jen tato částka – úhrada - je pevná a stejná u všech pojišťoven a v každé lékárně. Léky mají zase regulací stanoven horní limit ceny. Reguluje se jak maximální cena výrobce, (o té rozhoduje ve správním řízení SÚKL), tak i možná marže – tedy obchodní přirážka. To zase má v gesci Cenový předpis MZ ČR. Nicméně doplatek nejvíc záleží na výrobci léčiv a jejich dohodě s lékárnami.

 A teď pár perliček.

Tentýž lék o stejné velikosti a síle, stojí v té samé lékárně jeden den 100 korun a druhý už 120, aby se třetí den snížil doplatek třeba na 90 korun. Mezi jednotlivými lékárnami navíc mohou být rozdíly ještě větší. Běžně se stává, že lékárna ve stejné ulici má tyto „plovoucí doplatky“, ale druhá nemá žádný doplatek. Je to dáno tím, že výrobce léku se s lékárnou či konkrétním řetězcem dohodne a tam, kde má větší odbyt, očekává, že lékárna doplatek sníží až na nulu.

 Doplatek předem zjistit nelze

Jistě, pacienti si mohou orientačně předem zjistit, jaký je doplatek na jejich konkrétní lék. Údaje jsou snadno přístupné například na stránkách ministerstva zdravotnictví (odkaz viz Zdroje). Jenže to je pouze maximální hladina doplatku, nad kterou jít nelze. Ve skutečnosti se proto doplatek může – a také liší - od nuly až do maximální hranice. Že jsou na tom biti zejména pacienti z menších měst a neřetězcových lékáren, kde není takový odbyt konkrétního léčiva, netřeba dodávat. Lékař v ordinaci předepisování receptu bohužel výši doplatků nezná. Takže nezbývá než obíhat lékárny. 

Dále: někteří výrobci podporují z marketingových důvodů spotřebu velkých balení, a proto třeba velké balení doplatek nemá na rozdíl od menšího. Nejenže je to plýtvání, ale pacient často neví, že když si vezme menší balení léku, tak může mít třeba doplatek, který se mu ani nezapočítá do ročního limitu. Při jeho překročení pak pojišťovny vrací pacientům peníze.

Tady snad jen jednu dobrou zprávu pro pacienty: výrazná část důchodců a dětí letos ušetří na lécích. Vyplývá to z nových dat pojišťoven, a může za to snížený roční limit hranice na doplatky. Roční hranice se tak od letoška pro děti do 18 let a seniory od 65 let snížila z 2500 na 1000 korun, u důchodců nad 70 let na 500 korun. Nelogičností je bohužel v systému doplácení na léky i v lékárnické branži mnohem víc.

Výdaje na léky

• České domácnosti podle aktuálních statistických dat vydaly za zdravotní péči celkem 51,2 miliardy korun. 
• Největší část těchto prostředků jde na léky. 
• Výdaje na zdravotní péči vzrostly v roce 2016 meziročně o 2,7 % na 361,6 miliardy. 
• Zatímco celkové výdaje na zdravotní péči každoročně rostou, v případě jejich podílu na HDP tomu tak není. 
• V roce 2016 klesly na 7,6 %. Před sedmi lety byly na úrovni 8,4 %. 
• Při srovnání se státy EU jsme na 18. místě, společně s Maďarskem. 
• Největší podíl výdajů na zdravotní péči v poměru k HDP vydává Německo a Švédsko. 
• Nejmenší pak má Lotyšsko a Rumunsko.

 

ZDROJ:

Český statistický úřad

WHO říká: dobře si promyslete cenovou regulaci léků

A není to jen obecné doporučení. Už když v roce 2011 Centrum pro spolupráci s WHO pro tvorbu cen a úhrad (WHO CC) zorganizovalo konferenci s názvem PPRI (Pharmaceutical Pricing and Reimbursement Information) ve Vídni, tak tu spoluorganizátorka Sabina Voglerová, která se tvorbou cen léků již dlouho zabývá, zdůraznila, jak důležité je, aby že cenové regulace měly „hlavu a patu“. Aby šlo o promyšlenou národní lékovou politiky, a ne unáhlená řešení. Jinak hrozí, že přijatá regulační opatření nepřinesou žádný efekt nebo se dokonce projeví zbytečným plýtváním.

Upozornila ovšem taky na to, že nelze bezhlavě přebírat systém platný v jiné zemi. Každá má totiž svá specifika. „U nás stále postrádáme ucelený dokument, který by definoval lékovou politiku ČR, jež by byla jasná pro všechny a podle níž by byly následně upravovány zákony. Protože takový dokument nemáme, mohou při projednávání návrhů zákona parlamentem „projít“ i tak kontroverzní pozměňovací návrhy, které je nezbytné další novelou zrušit,“ říká Michal Prokeš ze společnosti InfoPHARM, která se lékovou politikou dlouhodobě zabývá. 

 To se však bohužel v Česku lékárníkům zatím nepodařilo. A byť ještě v polovině devadesátých let odmítali jakoukoliv regulaci, mimo jiné v podobě pevných doplatků, se vstupem dravých řetězců po roce 2000 se to postupně změnilo. A nyní už posledních pět let tvrdí, že je nutné změnit pravidla a zavést pevné doplatky. Zkušenosti z cizích zemí ukazují, že to obvykle vede ke zdražení léku – pacienti plošně za doplatek na konkrétní lék zaplatí víc. Jenže, jak upozorňuje v rozhovoru (odkaz na náš rozhovor) vedoucí lékárny v IKEM Michal Hojný, zase se peníze spravedlivěji dělí na celou populaci.

„V současné době je to trochu ruská ruletu – buď jste pacient, který má štěstí, že na jeho léčbu jsou léky dostupné s minimálním doplatkem, případně bez doplatku, anebo štěstí nemáte a platíte nezanedbatelné částky, protože jiná volba léku na vaší nemoc není,“ říká Hojný.   

Lenka Petrášová

Dvacet let se coby novinářka snažila přijít na to, jak funguje české zdravotnictví a proč je v něm tolik nelogických zákrut. Díky tomu otevírala v MF DNES témata, která široce rezonovala napříč společností. Získala za ně také tři prestižní novinářská ocenění. Dnes pracuje ve vydavatelství Economia. Vzhledem k tomu, že svět zdravotnictví považuje za důležitý a domnívá se, že relevantní informace o něm v Česku stále chybí, rozhodla se podílet se na tom, aby se to změnilo.
lenka.petrasova@seznam.cz