Když David Rath v dubnu 2005 začal bojovat za vyšší platy lékařů, vypadal jako celkem směšný mladíček, který vyhrožuje stávkou a zavřením ordinací. Jenže dobře věděl, že má za sebou armádu čtyřiceti tisíc zdravotníků. A politici to podcenili. I já sama jsem tehdy řekla, že Rath přestřelil, když napsal tehdy politicky silnému premiérovi země za ČSSD Jiřímu Paroubkovi, že bez spojení se zdravotníky sociální demokracie volby nevyhraje. Viděno zpětně měl v lecčems pravdu.

Přitom si Rath tehdy diktoval skoro nehorázné podmínky, aby lékaři hlas Paroubkovi dali. Chtěl mimo jiné nucenou správu na VZP, což je vysoce výjimečná situace a bezprecedentní krok. Plus plošné zvýšení platů lékařů. Lékaři, kteří tehdy volili pravici, se kvůli tomu za svou komoru styděli a odmítali tento vyděračský způsob boje. I sám premiér tehdy nad nějakým Rathem mávl rukou se slovy: „Takových dopisů dostávám denně desítky.“

Jenže David Rath zřejmě uměl nejen strhnout masu, ale dokázal si spočítat i volební matematiku. Jak totiž všechny jen o pár měsíců později poučily volby, tak na Liberecku stačilo ve volbách v roce 2006 pouhých 266 hlasů lidí rozdílu na to, kdo se do Poslanecké sněmovny dostal.

Vždy si víc polepšili nemocniční lékaři

Jak se vyvíjela historie zvyšování platů lékařům

• 1991 se uskutečnilo setkání na ministerstvu zdravotnictví, kde tehdejší ministr Martin Bojar s vedením Svazu českých lékařů, kde se poprvé řešila „problematika přiměřeného odměňování“
• v únoru roku 1992 už byla situace dramatičtější a odbory veřejně požádaly o podstatné zvýšení platů ve zdravotnictví. Argumentem bylo, že platy vzrostly za poslední tři roky v průměru jen o 400 korun, a bez příplatků za noční služby a přesčasy nedosahují ani 3 000 korun hrubého. Poprvé tehdy zazněla slova o stávce
• znovu lékaři protestovali kvůli platům v roce 1995, a žádali desetinásobné navýšení. Ministr Luděk Rubáš jim přislíbil dvacetitisícový příjem
• to jeho nástupce ve funkci Miroslav Macek byl o rok později racionálnější, a protože věděl, že platy lékařů se vůči průměru v civilizovaných zemích pohybují na zhruba třikrát vyšší úrovni a tu jim také slíbil
• od té doby prakticky neminul rok, aby lékaři více či méně úspěšně nežádali o navýšení platů. A od doby Ratha si politici uvědomují, že je dobré jim alespoň částečně vycházet vstříc

Další fakta: průměrný plat v zemi byl tehdy 18 tisíc 763 korun. Jenže mnozí lékaři v ambulantní sféře neměli ani na vlastní výplatu, protože zdravotní pojišťovny jim platily s více než tříměsíčním zpožděním. Nebyla to ještě doba zcela digitální, takže se tolik dat nestihlo rychle zprocesovat, a hlavně největší plátce – VZP, pod niž tehdy spadala síť 80 % specialistů, nebyla zrovna v dobré finanční kondici. Pozor: to se netýká zubařů, kteří nebyli natolik závislí na platbách pojišťoven.

Toho se rychle chopily banky a nabízely lékařům krátkodobé překlenovací úvěry. Byla to doba, kdy mnozí lékaři nevýhodně rušili svá vlastní stavební spoření, aby měli na splátky potřebných přístrojů a zadlužovali se překlenovacími úvěry, aby mohli zaplatit sestrám.

Proto také komora měla požadavek na nucenou správu VZP. Pokaždé, když se totiž platy navyšovaly plošně, tak si víc polepšili nemocniční lékaři. Je snazší nařídit státem řízeným fakultním nemocnicím, aby „ušetřily“ a vyplácely víc, než když se mají v dohodovacích řízeních lékaři specialisté, dohodnout na zvýšení úhrad za péči. To se totiž prakticky nikdy až do letoška nepovedlo.

Padla hlava ministryně

Zbytek příběhu je známý: David Rath se stal ministrem zdravotnictví. Nahradil tak ministryni Miladu Emmerovou, která se se zdravotníky nebyla schopna dohodnout a přenechala rozhodnutí na premiérovi Paroubkovi. Platy šly nahoru a ministryně dolů.

S Rathem se tak stalo poprvé, že veřejnost zaregistrovala, jak mocná síla lékaři jsou. Do té doby to bylo vždy něco, co si mezi sebou vyříkává ministr zdravotnictví s komorou či odboráři.

Od roku 2005 však politici už navždycky zbystřili a pokorně naslouchali, když lékaři začali protestovat, stávkovat a chtěli víc peněz. Od tohoto roku také žádný specialista na marketingové plány politických stran nezapomněl významně vypíchnout kolonku „zdravotnictví“ ve slibech voličům.

Dá se tak s nadsázkou říct, že ten dubnový den, kdy Rath poslal drzý dopis premiérovi země, se stal dnem, který lékařům už vždycky pomůže minimálně zčásti si vymoci své finanční požadavky.

Rok stávek

Už deset let před Davidem Rathem ovšem proběhla největší vlna stávek lékařů za vyšší platy. Psal se rok 1995 a nejdříve zavřeli ordinace slovenští lékaři, pak polští, pak čeští a poté Maďaři.

Ani svět však nebyl pozadu a třeba lékaři v Tanzanii si zavřením ordinací vymohli zvýšení platů z šedesáti dolarů na osm set měsíčně. A to prakticky se stejnými argumenty, s jakými šli do stávek na počátku devadesátých let i východoevropští lékaři: „Každá uklízečka má víc než lékař v nemocnici“.

Platy se však mohou i snižovat

Mimochodem: platy lékařů se mohou také snižovat. Není sice fér srovnávat USA s evropským systémem zdravotnictví, protože jde o dva rozdílné světy, nicméně je dobré si uvědomit, že nejen krize, ale i jiné ekonomické provázanosti mají významný vliv na to, kolik si lékař vydělá.

Například v roce 1995 platy lékařů ve Spojených státech po 14 letech prakticky stálého růstu poprvé poklesly, a to o 3,8 procent. Což je významná částka, uvědomíme-li si, že si tamní lékař pro zjednodušení v průměru ročně vydělá 150 tisíc dolarů, tedy asi 3,9 milionu korun, jak 17. listopadu 1995 napsal deník The New York Times. Dva roky předtím platy přitom rostly dvojnásobným tempem každý rok.

Jak napsala agentura ČTK, pokles platů „tehdy způsobili především podnikatelé, kteří se snaží uzavírat nižší pojištění pro své zaměstnance, ale i pojišťovny, které zase tlačí na lékaře, aby snížili své náklady na léčbu.“

Něco podobného se stalo před nedávnem i v Německu, s tím rozdílem, že když si pojišťovny všimly, že soukromí lékaři se snaží do těl pacientů víc „řezat“ a dělat invazivní výkony, jelikož za ně dostávali víc zaplaceno, než když pacienta léčili konzervativně, tak tuto praxi zarazily. Lékařům šly okamžitě výdělky dolů.

Snaha o větší výdělky tak je zřejmě věčná. U nás započala těsně po pádu revoluce. Lékaři poprvé – tehdy ale ještě nesměle, pouze po dvouhodinovém jednání, vydali prohlášení, že chtějí více peněz - zvedli hlavu v roce 1991 (viz box).