O českém zdravotnictví jeho představitelé rádi tvrdí, že je jedno z nejkvalitnějších v Evropě a odkazují se přitom na různé celoevropské průzkumy. Metodika těchto průzkumů je ale většinou nejednoznačná a politici si navíc rádi vytrhávají z kontextu jen to, co se jim hodí. Například minulým ministrem zdravotnictví byl vyzvedáván průzkum Euro Health Consumer Index 2016, ve kterém jsme se umístili na 13. místě v Evropě a jako první mezi postkomunistickými zeměmi. Hodnoceny byly ale zejména měkké parametry a Česká republika byla chválena hlavně za neomezenou dostupnost zdravotní péče. Již méně se hovoří o tom, že v některých parametrech jsme i v tomto průzkumu zcela propadli (například v oblasti prevence, elektronizaci zdravotnictví nebo v přístupu k novým lékům).

Je tedy naše zdravotnictví kvalitní? A jak kvalitní ve srovnání s jinými evropskými zeměmi? To není jednoduchá otázka. Obecně se kvalita zdravotních systémů dá měřit zástupnými parametry, tzv. vstupy, kam patří například počet lůžek, počet lékařů a návštěv u nich, počet různých procedur, apod. Mnohem vyšší vypovídací schopnost má ale měření výstupu zdravotní péče. Jednoduše řešeno, kvalitní zdravotnictví by mělo produkovat zdravé, spokojené a práceschopné jedince, ať už trpí akutní a vyléčitelnou nemocí nebo chronickým a celoživotním onemocněním. Problém českého zdravotnictví je ten, že kvalitu výsledků zdravotní péče prakticky vůbec nesleduje, a to na žádné úrovni (praktici, ambulantní specialisté, nemocnice). A co více, jeho představitelé často a snad i záměrně zaměňují dostupnost, tedy kvantitu, za tuto objektivní kvalitu.

Česká republika tak patří mezi evropské šampióny v počtu kontaktů pacienta s lékařem za rok, v počtu nemocničních lůžek na 1 000 obyvatel a překvapivě nejsme na chvostu ani v počtu lékařů na 1 000 obyvatel, i když to tak někdy z médií nevypadá. Rozhodně ale zaostáváme v „tvrdých“ parametrech zdraví. Česká republika je například nad evropským průměrem v parametru tzv. zabranitelných úmrtí, které jsou zejména v kardiologii a onkologii. Průměr zemí EU je 33,3%, to znamená, že jedna třetina úmrtí by nenastala, kdyby zdravotní systému plně využily potenciál moderní medicíny v oblasti prevence, včasného záchytu nemocí, včasného zahájení terapie a přístupu k moderním technologiím. V České republice je tato hodnota blízká 40% podle Eurostatu. Horší výsledek mají již jen balkánské a pobaltské země, před námi je například Rakousko, Slovinsko nebo Německo. Neměli bychom se zajímat spíše o tento parametr výkonosti zdravotního systému? Co udělají příští ministři zdravotnictví pro zlepšení naší pozice a tím skutečného zkvalitnění zdravotní péče?

Dostupnost zdravotních služeb může být jistě příjemná záležitost, pokud mne nikdo jako pacienta neomezuje v přístupu do lékařských ordinací, lékař si na mne vykáže, co uzná za vhodné a nemocnice mne může hospitalizovat i v případě, že by postačovala ambulantní léčba. Nechybí nám ale v důsledku této neomezenosti peníze někde jinde a tam, kde by naše zdraví mohly ovlivnit mnohem více než v opakovaných vyšetřeních a nekoordinované péči o chronické nemocné? Bezpochyby ano a paradoxně je vysoká dostupnost běžných zdravotních služeb pro pacienty, kteří jsou skutečně nemocní, škodlivá, protože na moderní a drahé technologie a postupy, které by jim skutečně prodloužily a zkvalitnily život, již nezbývají finance.

V Evropě se čím dál více prosazuje mechanismus platby za výsledek, a ne za objem poskytnuté péče. Zdravotní pojišťovny až tak nezajímá, kolik výkonů lékař či nemocnice poskytne a vykáže, ale to, zda pacient dosáhl vyléčení, uzdravení nebo v případě chronických nemocí patřičné kvality života, práceschopnosti a prevence komplikací. Tento princip je nutno do českého zdravotnictví zavést co nejdříve, protože jen tak můžeme dlouhodobě zvyšovat jeho kvalitu a zajistit jeho finanční stabilitu. Občané a pacienti by se měli ptát svých zdravotních pojišťoven, zda takový princip ve svých smluvních politikách uplatňují, protože je to v jejich zájmu. Je to jediná šance, jak se pacient dostane skutečně do středu zájmu zdravotního systému a nebude jen účetní položkou, kterou je třeba vyprodukovat bez ohledu na výsledek.

Tomáš Doležal

Zakladatel Institutu zdravotní ekonomiky iHETA, již 15 let se zabývá ekonomickými analýzami nákladů a přínosů ve zdravotnictví a problematikou hodnocení medicínských technologií (HTA). Má neodbytný pocit nedostatku kvalitních informací pro pacienty, a proto se rozhodl podílet na vytvoření informačního portálu Otevřené zdravotnictví.
dolezal@iheta.org